Seminář byl rozdělen do čtyř dnů po osmi hodinách a zúčastnilo se ho přes dvě desítky zájemců. Byli mezi nimi především rodiče, kteří hledali odpovědi na to, jak „správně“ vychovávat své děti, ale někteří účastníci přišli také z profesních důvodů (učitelé, lékař…). Téměř všichni se shodli na tom, že nehledají jen pomoc ve výchově, ale také v komunikaci se svými partnery, kolegy apod.. Lektorkami kurzu byly Mgr. Eva Mikešová a PhDr. Eva Lukavská, Ph.D. Obě mají děti a samy se učí celý život. Lidem na kurzu se tak především snaží předat své zkušenosti z běžného života.
Kurzu jsem se účastnila i já - Růžena Valková - redaktorka Českého rozhlasu Plzeň, v současné době na mateřské dovolené, matka dvouletého syna. Do kurzu jsem se přihlásila především kvůli tomu, abych svému synovi porozuměla. Ne, abych nad ním zvítězila, docílila svého nebo s ním bojovala. Ale abych porozuměla jeho potřebám, jeho řeči a hlavně, abych co nejlépe posílila jeho sebevědomí. To, co jsem očekávala, se naplnilo, a dokonce přišlo i něco víc. Kurz mi pomohl nejen ve výchově, ale také v mé profesi a ve vztazích v rodině. Během kurzu, ač si to kolikrát člověk ani nepřipustí, se vrátí o několik, někdy i desítek let zpět, a vybaví si situace, na které už dávno zapomněl. A najednou si řekne, že vlastně nechce, aby to samé prožívalo jeho dítě. Určitě se mezi námi najde i řada lidí, kteří kurz odsoudí se slovy: jojo, to je ta vaše výchova bez hranic… Ale mýlí se. Hranice jsou důležité, jde jen o to, jak a kdy je nastavit. Během kurzu se objevili i negativní reakce v mém okolí. Opovržlivost a výsměch. To pro mě bylo obrovským zklamáním. Mně ale na tom, že chci na sobě pracovat a chci, aby mé dítě bylo šťastné a vyrůstalo v bezpečném prostředí, nic divného nepřipadá. Ale abych nemluvila jen o sobě.
Kurzu se zúčastnila i paní Katka z Chebu, pracující matka dvou dětí.
Proč ona se na kurz přihlásila?
Na kurz jsem se přihlásila z prostého důvodu – abych dokázala být pro své dva syny (ročního a čtyřletého) maminkou, kterou si přeje mít každé dítě. Takovou, která dokáže vyslechnout jejich problémy, která jim pomůže najít řešení, ukáže jim, že spory se dají řešit i jinak než křikem a trestáním, a která jim rozumí, nebo se o to alespoň snaží. Maminkou, která jim dá svobodu a umožní jim být šťastným dítětem. Odešla jsem s přesvědčením, že cokoliv děti dělají, nedělají proto, že nás chtějí rozzlobit. Prostě jen zjišťují, jak to v životě funguje. Uvědomila jsem si, že dospělí mnohdy svou reakcí dětem ublíží a uškodí tím nejen dětem, ale i jejich vzájemnému vztahu. Zároveň jsem dospěla k názoru, že reakce a názory okolí na respektující výchovu (mnohdy odsuzující a opovržlivé) jsou pro mne irelevantní a že nejdůležitější je pro mě názor našich dětí a jejich štěstí. Chci, aby Daníček a Tobiášek vyrůstali v láskyplném prostředí, nikoliv v prostředí plném strachu, obav, nedůvěry. A když se mi vždy nedaří zareagovat tak, jak bych chtěla, vzpomenu si na úžasné lektorky, které mi dodaly mnoho síly. Tímto bych jim chtěla poděkovat…
Pomohl jí kurz a doporučila by ho ostatním lidem?
Kurz mi pomohl nejen ve vztahu s našimi dětmi, ale také v partnerském a pracovním životě. Naučila jsem se, jak říkat co cítím a co od ostatních očekávám. S partnerem se učíme mluvit o svých pocitech, což nám dříve dělalo velký problém. Nikdo nás to totiž neučil, či spíš nikoho nezajímalo, jak se jako děti cítíme. Prostě jsme museli poslouchat, ať to bylo ve školce nebo ve škole.
Kurz bych určitě doporučila všem, kterým není lhostejný jejich vztah s okolím a především s jejich blízkými.
Dalším účastníkem byl pan Roman, rovněž otec, ale také lékař. Díky svému povolání je každodenně v kontaktu s lidmi a kolikrát nemá o vyhrocené situace nouze.
Když se mi narodila dcera, cítil jsem, že ji chci vychovávat jinak než mého syna z přechozího manželství (kterému je nyní 16 let). Náhodou se mi do rukou dostala kniha J. Liedloffové: Koncept kontinua a knížky od J. Prekopové a pak to už šlo samo. Byla to ale pouze teorie a chyběla praxe, výcvik, kontakt s jinými lidmi, kteří smýšlejí podobně, a proto ten kurz. Co si z kurzu odnesl? Z kurzu ( a hlavně pak z praktikování doma ) jsem si odnesl poznatek, jak je nesmírně těžké překonat vlastní bariéry a limity nakupené předchozí výchovou a jak se lehce sklouzává do “starých, osvědčených” vzorců chování, které jsou nám mnohem bližší než ty nové, naučné na kurzu. Dále jsem pochopil, že po absolvování kurzu neproběhne nějaká magická změna najednou, ale že je to dlouhá cesta s drobnými úspěchy i neúspěchy a že je nutno v tom vytrvat. Kurz mi pomohl nejenom v komunikaci s děmi, ale hlavně doma s partnerkou, kde nyní více chápu její potřeby. Pomáhá mi to v kontaktu s pacienty, kde cítím že jsem více empatický než jsem býval a pokouším se tyto nové formy respektující a nenásilné komunikace používat i v kontaktu s kolegy (zatím mi to ale nejde tak, jak bych si představoval). Doporučil by kurz ostaním lidem? Kurz doporučuji rodičům, kteří mají zájem své děti vychovávat respektujícím přístupem. Jako přidanou hodnotu kurzu dostanou do rukou metody, které lze obecně uplatnit v nenásilné komunikaci s jinými. Myslím, že pomyslnou tečku nakonec by měly udělat lektorky Mgr. Eva Mikešová a PhDr. Eva Lukavská, Ph.D.
Vnímáte nějaké posuny v uvažování a jednání účastníků po absolvování kurzu?
Absolventi kurzu často uvádějí, že doma je větší klid, že přestávají bojovat – netouží nad dětmi či partnerem „vyhrát“… Jeden ze zásadních objevů je, že většina účastníků odchází s tím, že první, co se musí změnit, není jejich dítě, ale oni sami…
Na našem kurzu byli hlavně rodiče. Je to obvyklé?
Ano, přestože kurzy byly původně určeny pro učitele, po vydání knihy Respektovat a být respektován se kurzů účastní především rodiče, což samozřejmě vede i k obměně obsahu a způsobu práce v kurzu. Jsme rády, že se kurzů účastní stále více mužů-otců. Ideální je, pokud kurz společně absolvují oba rodiče. Naším přáním je, aby si na kurzy našlo cestu i více prarodičů.
Kdy a proč jste se ve svém životě rozhodly pro respektující způsob vy?
E. L.: Pro mě to bylo v roce 1996, kdy jsem začala jako koordinátorka v České republice objevovat podstatu alternativního přístupu k vyučovacímu procesu, nazvaného program Začít spolu. Tehdy jsem pochopila, že změna začíná změnou vztahů a postojů a z nich vyplývá i odlišná podoba komunikace. V tom momentu ke mně začaly přicházet inspirace tuto podstatu objasňující: gestalt terapie, knihy Efektivní výchova krok za krokem, Mýty ve vzdělávání a posléze i kniha Respektovat a být respektován. Na základě osobních zkušeností a proměn jsem našla odvahu nabízet tuto cestu i druhým.
E. M.: Přestože jsem vystudovala psychologii a vždy mi byl blízký humanistický přístup, o respektující způsob vztahování jsem se začala více zajímat až v době, kdy jsem se sama stala matkou. Intuitivně jsem cítila, že nechci svoji dceru vychovávat autoritativně, a tak jsem začala hledat cestu k jinému způsobu vztahování, než jsem zažila já jako dítě (ať už v rodině, nebo ve škole). Respektující přístup mě natolik oslovil, že jsem se rozhodla věnovat jeho šíření i profesně.
Na závěr bychom chtěli velmi poděkovat za vstřícnost Martině Šilhánové, ředitelce MŠ Elipsa, a velmi rády do Karlových Varů opět zavítáme.
Od roku 2014 lektorky Eva Mikešová a Eva Lukavská lektorují kurzy Zkušeností k respektování pořádané o. p. s. Koventina (www.koventina.cz).
